historie shibari

Shibari, známé také jako Kinbaku (緊縛), je japonské umění vázání provazem, které má své kořeny v tradičních bojových a kulturních technikách. Poznejte více historii této umělecké disciplíny.

Autor: Choze

HOJOJUTSU: bojové umění předcházející shibari

Shibari 縛り vychází z bojového umění zvaného hojojutsu, které bylo praktikováno samuraji v období Edo (1603 — 1868). Techniky Hojojutsu měly nejen praktický, ale i symbolický význam – způsob svázání mohl signalizovat společenské postavení zajatce, jeho zločin nebo úroveň nebezpečí, které představoval. Lano (nazývané hojō, nawa nebo torinawa) bylo nepostradatelným nástrojem japonských válečníků, protože umožňovalo bezpečné zajetí nepřítele bez nutnosti jeho zabití.

Hojojutsu (捕縄術)

Tradiční japonské bojové umění zaměřené na svazování a znehybnění protivníků pomocí lan (hojō nebo nawa). Používali ho samurajové a policie během období Edo k zajímání zločinců a nepřátel. 

Období Edo (1603 — 1868)

Během období Edo (1603–1868) bylo svazování lanem primárně spojeno s hojojutsu, což bylo bojové a policejní umění používané k zajímání a transportu zločinců, zajatců nebo podezřelých. Samurajové a členové tehdejší policie, jako například yoriki a dōshin, byli vyškoleni v různých technikách svazování, které umožňovaly nejen bezpečné zajetí protivníka, ale také signalizovaly jeho sociální postavení a druh spáchaného zločinu. Každý uzel a způsob svázání měl svůj význam – například nebezpečnější zločinci byli vázáni složitějšími a pevnějšími technikami, zatímco u lidí vyššího společenského postavení se dbalo i na určitý stupeň důstojnosti.

Ačkoli bylo svazování původně čistě praktickým nástrojem pro vymáhání práva, v období Edo se začaly objevovat první známky toho, že lano může být používáno i v jiných kontextech. Některé ukiyo‑e (dřevoryty) z této doby zobrazují výjevy se svázanými postavami, někdy i v erotických scénách, což naznačuje, že svazování mohlo být v určitých kruzích vnímáno nejen jako donucovací prostředek, ale také jako forma umění nebo potěšení. Nicméně, svazování v erotickém kontextu nebylo v této době nijak standardizováno ani rozšířeno tak, jak ho známe dnes.

Tehdejší divadelní a literární tvorba, například kabuki a některé příběhy v kusazōshi (ilustrovaných knihách), také občas zobrazovaly svázané postavy, což mohlo přispět k postupné estetizaci těchto praktik. Přesto moderní shibari, jak ho známe dnes, s jeho důrazem na estetiku, kontrolu a vzájemnou důvěru mezi partnery, začalo vznikat až ve 20. století. Inspiraci si však bralo právě z hojojutsu a některých prvků tehdejší kultury.

SHIBARI V ČASE

1603 — 1868

Období EDO

Svazování zločinců a zajatců vycházejicí z bojového umění hojojutsu.

1868 — 1912

Období Meidži

Bojové umění hojojutsu ztrácí na významu a objevují se svazování s prvky umění.

1912 ‑1989

Období Taishō a Shōwa 

Přechod z tradičního hojojutsu k moderní podobě shibari.

1989+

V Japonsku a ve světě

Z bojového umění do undergroundu a dále až do umělecké formy.

Období Meidži (1868–1912)

Během období Meidži (1868–1912) prošlo Japonsko dramatickými změnami v mnoha oblastech, včetně práva, armády a kultury. Tradiční bojová umění, včetně hojojutsu, postupně ustupovala modernizovaným policejním metodám inspirovaným Západem. Svazování jako donucovací prostředek se stávalo méně běžným, protože japonská policie začala přejímat nové způsoby zajišťování a přepravy zločinců, například pouta. Přesto určité techniky svazování přetrvaly, zejména v rámci výuky tradičních bojových umění, jako bylo jujutsu nebo koryū bujutsu. 

Ačkoli moderní shibari jako umělecká nebo erotická disciplína ještě nebylo v této době běžně praktikováno, existují náznaky, že zájem o estetické a smyslné aspekty svazování začínal narůstat. V této době se začaly objevovat první erotické dřevoryty (shunga) a ilustrace, které zobrazovaly svázané postavy v kontextu potěšení nebo dominance. Některé příběhy v populárních časopisech a knihách této doby rovněž obsahovaly motivy svazování, přičemž často odkazovaly na starší tradice hojojutsu.

Divadlo, zejména kabuki, si uchovávalo prvky dramatického svazování v některých scénách, což mohlo inspirovat pozdější umělecké využití lana. Rovněž v japonské literatuře začaly vznikat příběhy s motivy svázaných postav, které reflektovaly měnící se vnímání moci, podřízení a kontroly. Přesto zůstávalo svazování převážně na okraji mainstreamové kultury a až v pozdějších desetiletích, především ve 20. století, se postupně začalo transformovat v uměleckou a erotickou praktiku, kterou dnes známe jako shibari nebo kinbaku.

Období Taishō (1912–1926) a rané Shōwa (1926–1989)

Během období Taishō (1912–1926) a raného Shōwa (1926–1989) začalo svazování postupně přecházet z tradičního hojojutsu k moderní podobě shibari či kinbaku. Společnost se měnila pod vlivem industrializace a rostoucí západní kultury, ale zároveň se v umění a literatuře objevovala silná nostalgie po tradičních japonských prvcích, což zahrnovalo i svazování jako vizuálně působivý prvek.

Ve 20. a 30. letech se v Japonsku rozšířila ero-guro-nansensu (erotická groteska a absurdita), což byl umělecký a literární směr kombinující erotiku, dekadenci a bizarnost. Někteří autoři, jako Edogawa Ranpo, začali ve svých dílech experimentovat s motivy svazování a bondage, přičemž zobrazovali lanové praktiky v kontextu záhad, zločinů a psychologické hry mezi postavami. Ranpovy příběhy často obsahovaly ženské postavy v roli obětí i svůdkyň, což přispělo k popularizaci vizuálních motivů shibari.

Během 50. let, kdy už Japonsko bylo v období poválečné obnovy, se svazování stále častěji objevovalo v populární kultuře, například v ilustracích a časopisech zaměřených na kinbaku-bi (krása svazování).

Klíčovou postavou byl Seiu Itō, malíř a fotograf, který je považován za jednoho z prvních umělců, kteří transformovali tradiční svazování v esteticky zaměřenou formu erotického umění. Itō čerpal inspiraci z historických svazovacích technik hojojutsu a přetvořil je do uměleckých a smyslných kompozic, které ovlivnily moderní pojetí shibari.

Ve 60. a 70. letech se shibari dostalo do japonské filmové produkce, zejména ve žánru “pinku eiga” (erotické filmy) a “roman porno” od studií jako Nikkatsu. Tyto filmy často obsahovaly scény svazování, čímž přispěly k jeho popularizaci.

V této době vznikly také první specializované časopisy věnované kinbaku, což pomohlo rozšířit tuto praktiku mimo úzký okruh nadšenců a učinilo ji známější veřejnosti.

Ve 60. a 70. letech se shibari dostalo do japonské filmové produkce, zejména ve žánru “pinku eiga” (erotické filmy) a “roman porno” od studií jako Nikkatsu. Tyto filmy často obsahovaly scény svazování, čímž přispěly k jeho popularizaci. V této době vznikly také první specializované časopisy věnované kinbaku, což pomohlo rozšířit tuto praktiku mimo úzký okruh nadšenců a učinilo ji známější veřejnosti. 

Seiu Itō (1882–1961) otec moderního shibari

Období od roku 1989 až dodnes

Shibari prošlo od roku 1989 zásadními proměnami. Zatímco dříve bylo vnímáno jako součást BDSM scény a alternativní erotické kultury, dnes se rozšířilo do uměleckého světa a mainstreamové kultury. 

V 80. a 90. letech 20. století bylo shibari v Japonsku stále považováno za undergroundovou praktiku. Nejčastěji se objevovalo v erotických časopisech, fetišových filmech a soukromých klubech v Tokiu a Ósace. V této době se formovaly různé styly a přístupy, které se lišily od starobylého hojojutsu.

Významnými osobami této éry byli například:

- Akechi Denki: propojil tradiční techniky s moderní estetikou a přispěl k popularizaci shibari jako performativního umění,

- Osada Steve: jeden z prvních západních mistrů, který se učil v Japonsku a začal přednášet shibari do zahraničí.

V tomto období se shibari začalo stávat také součástí japonských SM klubů, kde se z erotické praktiky postupně stávalo atraktivní a esteticky laděné umění.

S rozvojem internetu došlo k obrovskému rozšíření shibari za hranice Japonska. Webové stránky, fóra a později sociální sítě umožňovaly sdílení fotografií, videí a výukových materiálů, Japonští mistři začali pořádat workshopy pro zahraniční studenty, což vedlo k dalšímu šíření této disciplíny.

V tomto období se také začaly pořádat první mezinárodní festivaly, například:

- London Festival of the Art of Japanese Rope Bondage (2009): jeden z prvních velkých evropských festivalů zaměřených na shibari,

- BoundCon v Německu: pravidelné setkávání evropských i japonských mistrů.

Zatímco v Japonsku stále dominuje spíše tradiční přístup s důrazem na kontrolu a znehybnění, v Evropě a USA začal vznikat nový styl, který se zaměřuje na kreativní a emociální aspekty vázání.

 

Autor článku: Choze, u článku jsou použity ilustrační fotografie/obrázky.